Otevřená hvězdokupa známá také pod názvem "Kuřátka" či "Sedm nebeských sester". Možná nejkrásnější otevřená hvězdokupa na celé obloze - je jedno zda se na ni díváme pouhým okem, triedrem či dalekohledem. I během průměrných pozorovacích podmínek ve městech při úplňku Měsíce bychom měli v Plejádách na první pohled pouhým okem rozlišit šest hvězd. Nejjasnější z nich je modrobílý obr Alcyone (η Tau - 2,87mag), potom následuje Atlas (27 Tau - 3,63mag), Electra (17 Tau - 3,7mag), Maia (20 Tau - 3,87mag), Merope ( 23 Tau - 4,18mag) a taygeta (19 Tau - 4,3 m). Pokud se naskytne tmavá průzračná noc, měli bychom bez problémů spatřit ještě Pleione (28 Tau - 5,9mag), Celaeno (16 Tau - 5,46mag) a Sterope I (21 Tau - 5,76mag). V závislosti na bystrosti zraku a atmosférických podmínkách je v dosahu ještě dalších sedm hvězd, přičemž z odlehlých končin bychom jich mohli napočítat až kolem 20. Devět nejjasnějších hvězd je soustředěno na ploše jednoho stupně, ale další hvězdy skupiny můžeme najít ještě o stupeň dál. Vhodné je pozorovat triedrem případně dalekohledem, přičemž je třeba použít okulár s velmi malým zvětšením a širokým zorným polem, abychom zahlédli celou skupinu. Odhaduje se, že celkově hvězdokupa obsahuje 400-500 hvězd, přičemž 200 z nich můžeme rozpoznat středním amatérským dalekohledem.

Plejády, se středem vzdáleným asi 444 světelných let, jsou čtvrtou nejbližší otevřenou hvězdokupou k naší Sluneční soustavě. Její nejjasnější hvězdy jsou všechny mladí, horcí, modrobílí obři absolutní magnitudy od -1,5 po -2,5 (červení obři zcela chybí, ale naopak byli objeveni hnědí trpaslíci s malou hmotností). Tak například nejjasnější hvězda Alcyone zdánlivé jasnosti 2,87mag má absolutní magnitudu -2,7. Prach, který tak esteticky odráží modré světlo těchto hvězd, ve skutečnosti s hvězdokupou vůbec nesouvisí. Plejády jsou staré 100 milionů let a vykazují dlouhý pohyb směřující ven z mezihvězdného plynu a prachu, ze kterého byly zrozené. V současnosti procházejí okrajem temného prachového komplexu v Býku. Není náhoda, že na barevných fotografiích reflexní mlhoviny vypadají modré jako samotné hvězdy. Modré světlo je rozptylované lépe než červené, proto je záře hvězd Plejád na prachu reflexní mlhoviny dobře vidět.

Nejjasnější členové kupy ve tvaru jakési "naběračky" dominují pozadí slabších hvězd už v triedru nebo malém dalekohledu. Kupa obsahuje řadu atraktivních dvojhvězd. Zvláštní řetězec hvězd 7-8mag začíná u dvojhvězdě Struve 450 a pokračuje hned jižně k hvězdě Alcyone a východně k hvězdě Merope, pak směřuje nejprve jižně a potom jihovýchodně. Alcyone má ve svém bezprostředním sousedství tři slabší hvězdy, čímž vytváří pěknou čtyřhvězdu. Atlas vytváří s Pleione širokou dvojhvězdu. Další známou je Asterope - nebo Sterope I a Sterope II, kterou volné oko sice nerozliší, ale už triedr ji zobrazí jako široký pár. Reflexní mlhoviny zahalující hvězdy "naběračky" jsou nejjasnější a nejsnáze pozorovatelné kolem hvězdy Merope, kde mají i označení NGC 1435 (Tempel nebula). Kolem této hvězdy se během vynikajících pozorovacích podmínek mohou blýsknout už v triedru 10 × 50. Mlhovina vypadá jako světlá šmouha, která se táhne do vzdálenosti asi deseti úhlových minut a mírně vystupuje nad jas okolní oblohy. V dalekohledu s průměrem objektivu kolem 200mm a při malém zvětšení můžeme odhalit slabý závoj mlhoviny kolem dalších dvou z jasnějších hvězd. Přestože se jedná o reflexní mlhoviny, tak pomůže i filtr O-III, i když pravda, že zastíní její slabší vnější části.

Myzer: Malou inspiraci možná najdete v následujících řádcích, z jednoho pozorování koncem léta během velmi kvalitních podmínek: Hodinu před koncem astronomické noci jsem se rozhodl zjistit, kolik hvězd asi uvidím pouhým okem v Plejádách, které se již nacházely dost vysoko nad obzorem (50 stupňů ). Není to sice mým zvykem, ale tentokrát jsem udělal výjimku a začal všechno zakreslovat. Na papír jsem přenesl šest hlavních nejjasnějších hvězd nápadné hvězdokupy (Alcyone, Merope, Atlas, Maia, Electra, taygeta) a začal se konečně soustředěně dívat. Dalších pět hvězd (Pleione, CELEANO, Asterope, 18 Tau, HD 23753) bylo celkem lehkých, protože nejslabší z nich má 5,76mag. Ostatní hvězdy přibývaly už jen postupně, protože nebyly vidět stabilně a pouze občas problikávaly. Proto jsem jim věnoval hodně času, s cílem zakreslit je na správném místě a vyhnout se chybám. Výsledek byl více než nečekaný - napočítal jsem až sedmnáct hvězd! Zkouška správnosti však následovala až o den později, když jsem si náčrt porovnával s programem Sky Charts. Vše bylo zpečetěno, poloha hvězd jednoznačně seděla se skutečností. Nejslabší zachycena hvězda (SAO 76264) má vizuální jasnost 6,96mag. Shodou okolností je to i hvězda s nízkým barevným indexem spektrálního typu A, tedy velmi vhodná pro určování MHV.

Proslulý pozůstatek po supernově, jejíž vzplanutí pozorovali 4. července roku 1054 čínští astronomové. Supernovu popsali jako červeno-bílou hvězdu s ostrými paprsky směřujícími do 4 stran. Výbuchu si všimli i američtí indiáni ze severní Arizony a díky nim se tato událost v podobě několika kreseb zachovala až do dnešních dnů. Jasností 6krát překonala Venuši a následujících 23 dní byla vidět i přes den pouhým okem. Potom postupně slábla a z oblohy se definitivně ztratila až za dalších 653 dní. Pozůstatek po supernově byl znovu nalezen až v časech objevů dalekohledů, v roce 1731 britským amatérským astronomem Johnem Bevisonem, který ji uvedl do svého hvězdného katalogu Uranographia Britannica. Podle záznamů ji nezávisle na něm objevil i Charles Messier v roce 1758 v době, kdy se k nám po 76 letech poprvé od předpovědi návratu E. Halleye vracela Halleyova kometa, pojmenována na jeho počest. Messier jistě nevěděl, že objevil jeden z nejpoutavějších a nejzvláštnějších objektů na obloze. Známý název dostala Krabí mlhovina až podle obrázku, který nakreslil v roce 1844 při pozorování svým mohutným 36 palcovým teleskopem Lord Rose v Irsku.

Fotografie získané během jednotlivých desetiletí ukazují, že se Krabí mlhovina neustále rozšiřuje. Plynová mračna se stále rozpínají do prostoru rychlostí 1 000 km za sekundu. Je to skutečný důkaz toho, že Krabí mlhovina je opravdu pozůstatkem po supernově z roku 1054. V roce 1968 byl v jejím středu zjištěn jeden z prvních pulsarů (a později i první objevený vizuálně) - mimořádně hustá neutronová hvězda, která se kolem své osy otočí v periodě 0,033 sekundy (otočí se 33-krát za sekundu). Při každé otočce vyšle puls rádiového, X-ray a viditelného záření. Tato slabá hvězdička s označením NP0532, skutečného průměru pouze několik kilometrů, která vznikla při kolapsu jádra supernovy, nikdy nedosáhne větší než 16. hvězdnou velikost, a právě proto se pro amatérské astronomy stala skutečným "challange" objektem. Vzdálenost Krabí mlhoviny se odhaduje na 6 300 světelných let.

I když její nesmírně složitou strukturu zahlédneme v dalekohledech s průmerem objektivu 60cm a více, stojí za to ji vyhledat, protože je to mimořádně pozoruhodný vesmírný objekt v celých dějinách astronomie a jako jediný pozůstatek po supernově v Messierovom katalogu si zaslouží speciální pozoronost. Astronomy již dlouhá léta podněcuje k výzkumu a zajímavým úvahám, navíc velmi přispěla k poznání vývoje vesmíru. Najít ji můžeme ve východní části souhvězdí, více než jeden stupeň severozápadně od ζ Tauri pod čistým, tmavým nebem i dobrým binokulárem 7 × 50 či 10 × 50 jako malý mlhavý obláček o průměru 6 × 4 obloukových minut. Dosahuje jasnost 8,4mag, takže je nepřehlédnutelná již v triedru: jeví se jako jasná oválná skvrna. Zvláštní však je, že mnoho katalogů nemá uvedenou přesnou vizuální magnitudu tohoto fascinujícího objektu. V Messier, Mallas a Kreimer určili jasnost na "8 nebo 9", Burnham uvádí "kolem 9". Jones ve své práci Messierovy mlhoviny a hvězdokupy odhadl vizuální magnitudu Krabí mlhoviny přesněji na 8,4mag. Nicméně všechny tyto odhady jsou pravděpodobně příliš slabé.

Mlhovina je však ještě zajímavější - tvoří ji tři části: pulsar s jasností 16mag, vnitřní bublina materiálu a vnější obal hustého materiálu vyvrženého explozí supernovy. Při vysokém zvětšení je mlhovina skvrnitá - rozděluje se na tři rozdílné části táhnoucí se jihovýchodně a severozápadně. V jižní a střední části je podobná jasnost, zatímco severní část je menší a slabší. Když se fotografuje v polarizovaném světle, mlhovina odhaluje podobný trojcípý nebo zoubkovaný charakter, který indikuje existenci velmi silných magnetických polí. Zkoušel někdo pozorovat M1 velkým dalekohledem přes polarizační filtr, jaký se používá v pozemské fotografii? Východní okraj Krabí mlhoviny obsahuje nápadný zářez nebo výklenek, zesílený dlouhým filamentem směřujícím na jihovýchod. Tento filament se točí přes střední část mlhoviny na západní část, kde se rozšiřuje nad hlavní část. Sledujte pozorně a dívejte zda nezdetekujete šedý proud dotýkající se hedvábí, který separuje jižní a střední část M1. Rozšíření severního okraje jižní části zakončuje šedý proud. Vypadá to jako prodloužení mlhoviny (z východu na západ) s možnou dvojitou strukturou.

200/250mm - Potěšující pohled poskytuje dalekohled až od průměru 150 mm a zvětšení kolem 125x. Mlhovinový filtr trošku pomůže, ale nerozvine objekt tak dobře jako nějakou planetárku či emisní mlhovinu. V dalekohledu s průměrem objektivu 200 mm se ukáže jako mlhavá, šedobílá oválná plocha, která pěkně kontrastuje s na hvězdy bohatým okolím.

300/350mm - Při pozornějším pohledu jsou v poměrně jasné mlhavé skvrně nějaké slabší skvrnky a nerovná zjasnění.

400/500mm - Mlhovina má nepravidelný okraj . Během vynikající noci můžeme spatřit bočním pohledem nerovné plošné zjasnění a náznaky vláknitých detailů. Jihovýchodní rozhraní je mnohem slabší, protože se tam noří tmavý záliv, severovýchodní rozhraní obsahuje naopak nezřetelný zářez.

600/800mm - Skutečným vizuální zážitkem se stává pohled na Krabí mlhovinu v dalekohledech těch největších průměrů. Obrazu v dalekohledu o průměru 70-90cm, při použití OIII filtru, naprosto dominuje vláknitá struktura, která pokrývá celou mlhovinu. Úplně uprostřed je možné zahlédnout dokonce i pulzar. Komplex M1 ve velkém dobsonu je jedním z vůbec nejpůsobivějších vizuálních zážitků, které může obloha nabídnout.

900/1200mm - 48" (23. 10. 2014): pozoruhodná složitá vláknitá struktura při 488x s použitím filtru DGM Optics OIII. Nepokoušel jsem se pořídit podrobné poznámky, ale celý povrch M1, který zaplnil více než polovinu pole, byl rozlišen na propletený labyrint tenkých, stočených vláken. Tato složitá struktura byla výraznější než pohled, který jsem měl před rokem při 287x.

48" (2. 11. 2013): při použití 488x jsem se okamžitě zaměřil na blízkou nerovnoměrnou dvojhvězdu (přibližně 16/16,5 magnitudy), která byla viditelná poblíž středu, ale trochu mimo geometrický střed směrem na jihovýchodní stranu mlhoviny. Slabší jihozápadní složka (CM Tau) je slavný pulzar (rotující neutronová hvězda) v srdci mlhoviny Krab, který byl objeven v roce 1968 a pulzuje 30krát za sekundu!

Ačkoli toto pozorování bylo vzrušující (první definitivní pohled na pulzar), opravdu ohromující pohled byl při 287x s použitím filtru DGM Optics OIII, který rozsvítil vnitřní vlákna! Dvě jasné vlákna, která se klikatí V-Z přes mlhovinu (klesající jen jižně od pulzaru), byla velmi výrazná s mírně slabšími bočními vlákny směrem na jih a sever. Při pohledu bočním viděním bylo zřejmých mnoho dalších velmi slabých, tenkých radiálních vláken, která se táhnou ven po celé mlhovině. Kromě toho měla periferie roztrhaný nebo sražený vzhled, zejména podél severního okraje. Pohled okulárem se přiblížil ikonickému snímku HST mlhoviny Krab!

Po "Medvědím proudu" naše druhá nejbližší otevřená hvězdokupa. Ve vzdálenosti 150 světelných let je tak blízko, že se jí hvězdy na obloze ani nezdají být pohromadě a sahají do prostoru zhruba 20 stupňů. Jednou z nejvzdálenějších členů je ω Andromedae (5mag) - leží až 50 stupňů od centra kupy! Nápadné "V" dlouhé čtyři a půl stupně, jehož špičku tvoří γ Tauri (3,6mag) a okraje α (0,85mag) a ε Tauri (3,5mag) se připojuje od západu na jasnou načervenalou hvězdu Aldebaran a na obloze představuje hlavu býka. Aldebaran představuje krvavé oko Býka, ale ve skutečnosti není členem kupy - nachází se v bližší vzdálenosti - 68 světelných let - a na Hyády se pouze náhodou promítá. Hyády, podobně jako Plejády, jsou ideálním objektem pro triedr 10 × 50, ve kterém zahlédneme i její slabší hvězdy.

V malém dalekohledu jsou stálice sice roztroušeny, ale odhalí pěkný barevný kontrast jejích čtyř oranžových obrů: γ (3,6mag), ε (3,5mag), δ (3,8mag), θ2 Tauri (3,8mag). Poslední dva jsou nápadné dvojhvězdy viditelné i pouhým okem. θ Tauri sestává z hlavní bílé složky a oranžového průvodce. Navzájem jsou vzdáleny 15 světelných let a předpokládá se, že mají společný původ. Naproti tomu δ Tauri je pouze optickou dvojhvězdou, kterou tvoří spolu s hvězdou 68 Tauri. V přiměřeném dalekohledu, hlavně s velkým zorným polem, můžeme v centru Hyád pozorovat otevřenou hvězdokupu NGC 1647. Je desetkrát dál, i proto se v malém dalekohledu jeví jako mlhavá skvrna.

Právě přítomnost oranžových obrů naznačuje, že Hyády jsou mnohem starší než Plejády. Jejich stáří se odhaduje přibližně na 700, dokonce možná až na 870 milionů let. Skutečná šířka jádra Hyád - "V" - je asi 12 světelných let, ale členy patřících do této hvězdokupy můžeme najít ještě i ve vzdálenosti 40 světelných let. Celkově jich obsahuje asi 200, přičemž se všechny pohybují stejným směrem. Hyády jsou totiž pohyblivou hvězdokupou, součástí hvězdného proudu, který se od nás neustále vzdaluje. Směřují k bodu, který leží na obloze severovýchodně od Betelgeuze z Orion. Tento bod se nazývá bodem konvergence - na tomto místě se hvězdy Hyády za 65 milionů let shluknou a nakonec se ztratí v dálavách vesmíru.

Otevřená hvězdokupa mezi Aldebaranem a β Tauri. Jelikož dosahuje jasnost 6,4mag a zabírá poměrně velkou plochu, je vidět i malým dalekohledem jako mlhavá skvrna.

200/250mm - V dalekohledu je uvolněnou, nepravidelně roztroušenou skupinkou 50 hvězd na ploše 45'. Zahrnuje tucet hvězd 9,5-10mag, ale většina členů je jasnosti 11-12mag. Členové tvoří široké páry a trojice. Největší koncentrací je V-Z pás táhnoucí se centrem kupy, který je od okrajových shluků oddělen relativně na hvězdy chudými mezerami. Hned severně od centra kupy je 30" široký pár hvězd deváté magnitudy. Kopu bychom mohli snadno poznat pomocí dvou jasných krajních hvězd: za severním rozhraním leží hvězda 7,5mag a při jižním rozhraní se nachází žlutá hvězda 6mag. NGC 1647 obsahuje přibližně 200 hvězd, všechny jsou však pozorovatelné až větším dalekohledem.

300/350mm - 13.1" (1/11/86): asi 80 hvězd v rozptýleném shluku včetně několika jasných hvězd. Velký, jasný. Obsahuje dvojhvězdu 8.5/8.9 magnitudy ve vzdálenosti 33" od sebe uprostřed. Obsahuje také mnoho slabých dvojhvězd.

Planetární mlhovina v souhvězdí Býka. Objevil ji astronom William Herschel 13. listopadu 1790. Poslední odhady její vzdálenosti od Země činí 1 520 světelných let. Jasná planetární mlhovina s neobvykle jasnou centrální hvězdou (9,4mag).

300/350mm - V dalekohledu můžeme navíc v poměrně velkém disku spatřit, že je slabší na SV a JZ rozhraní, čímž může připomínat "činku", i když mnohem méně výraznou než M27. V planetárce můžeme zpozorovat i blikající efekt: pokud zrakem zůstaneme na centrální hvězdě, disk zmizí a znovu se objeví až když se pohledem podíváme mimo něj. Během dobrého seeingu se může těsně na vnějším severním rozhraní planetárky objevovat hvězda 13mag.

400/500mm - 260x, [OIII] filtr, 6m7 I bez filtru je PN slabý velký kruhový třpyt kolem jasné centrální hvězdy. Slabá, nepolapitelná struktura při velkém zvětšení a s [OIII] filtrem. Nápadná západní strana se jeví jako uzel připojený k centrální hvězdě. Východní strana je poněkud oddělena od centrální hvězdy spojením na severozápadě a jihozápadě. PN je otevřená na sever a na jih.

900/1200mm - 48" (10/25/14): při 610x bez filtru; velmi jasná a velká; velmi nepravidelná jasnost povrchu, okraj se velmi liší v tloušťce a jasnosti. Poměrně tlustý okraj je velmi jasný v severozápadní čtvrtině, podél přibližně 70° oblouku. Druhá zvýrazněná část okraje je na jihovýchodním konci (~35° oblouk) a třetí mírně menší, jasná oblast (více kulatá) je na východním konci. Okraj je slabý na jižní nebo jihozápadní straně, stejně jako na severu a severovýchodě. Hvězda 17 mag je na okraji okraje na jihozápadním konci. Bylo vidět několik skromných vnějších laloků; okraj vystupuje na jihovýchodní straně (blízko dvou zvýraznění na tomto konci) a v menší míře na severozápadě a na jižním konci. Hvězda 9.5 mag ve středu a velmi slabý společník na jihovýchodě jsou obklopeny tmavějším centrálním otvorem.

200/250mm - V dalekohledu a malém zvětšení vypadá jako velmi velká, rozsáhlá a nepravidelně rozházená skupina 75 hvězd na ploše 40', bez nějakého centrálního zhuštění. Hvězdokupu tvoří tři koncentrace, přičemž dvě z nich mají vlastní NGC označení. NGC 1750 je západní sekce, NGC 1746 je nejbohatší - obsahuje tři tucty hvězd 10mag a slabších. NGC 1758 je východní částí a obsahuje třicítku hvězd 12mag a slabších, přičemž její nejnápadnější členové se nacházejí v polooblouk vyhloubeného na sever. Západní část není tak koncentrovaná, ale je obklopena většinou z jasnějších hvězd, které tvoří krátké rady, malé shluky a dvojhvězdy. Malé zvětšení poskytují nejlepší pohled.

300/350mm - 13.1" (22. 12. 1984): asi 100 hvězd v poli o velikosti 20'. Nejjasnější hvězda o magnitudě 7 (HD 32461) na jižním okraji a je zde mnoho blízkých jasných hvězd.

400/500mm - 17.5" (22. 2. 1987): velmi jasná, velmi velká, velký rozsah magnitud, celkově rozprostřená, ale místně bohatá na několika místech. Zahrnuje dvě hlavní podskupiny - NGC 1750 a NGC 1758 - které jsou pravděpodobně jedinými shluky zde, spolu s několika hvězdami o magnitudě 7,5-8,5. NGC 1750 se skládá z dvaceti čtyř hvězd na jižní straně. Vypadá jako poměrně velký ovál orientovaný SZ-JV s prázdninou uprostřed a zahrnuje pěkný pár hvězd o magnitudě 9,1/9,1 ve vzdálenosti 20". NGC 1758 je bohatší, kulovitá skupina hvězd blízko severovýchodu (i když pravděpodobně fyzicky nesouvisející s NGC 1950) zahrnující asi dvacet čtyři hvězdy. NGC 1758 je ohraničena dvěma hvězdami o magnitudě 8 orientovanými SZ-JV a hvězdou o magnitudě 7 je na východním konci. Zahrnuje pět hvězd o magnitudě 13 na východní straně.

NGC 1746, která se často používá pro pole o velikosti 40' zahrnující NGC 1750 a 1758, může ve skutečnosti být duplikátem NGC 1750 nebo jen skupinou slabých hvězd pozorovaných d'Arrestem při hledání NGC 1750.

Další otevřená hvězdokupa, tentokrát však o něco slabší - dosahuje zdánlivou jasnost 7mag a zabírá menší plochu. Leží půl stupně SSZ od hvězdy 4,5mag a kousek ZJZ od další otevřené hvězdokupy NGC 1817. Při malém zvětšení se v 250 mm dalekohledu zjevuje uvolněná a nepravidelná, se slabou centrální koncentrací. Tvoří ji 30 hvězd 9mag a slabších, nejjasnější tvoří S-J pruh. Hvězda 9mag je blízko severního a jižního rozhraní pruhu, další nápadní členové jsou umístěni západně. Blízko centra je trojúhelník z tuctu hvězd 9-10mag, přičemž jeho SZ vrchol je označen 10 "širokým párem složek jasnosti 10mag a 11mag.

200/250mm - 8" ~25 hvězd v klastru včetně 10-12 jasnějších hvězd, několik téměř kolineárních. Dvojhvězda mag 10/11 s odstupem 10" je poblíž středu. Tvoří pár otevřených klastrů s NGC 1817 25' SV.

400/500mm - 18" (1/26/09): tato asterism obsahuje velmi slabou galaxii, CGCG 469-003, nacházející se těsně za 26" dvojicí hvězd o magnitudě 11,5/12, která se nachází jihovýchodně od středu. Galaxie se jevila velmi slabá a malá, kulatá, s průměrem 15" a nízkým povrchovým jasem.

Slabší otevřená hvězdokupa (7,7mag), při malých zvětšeních pozorována ve stejném zorném poli jako NGC 1807.

200/250mm - V dalekohledu si všimneme řetězce hvězd 9.5-10mag orientovaného S-J, 40 slabších hvězd je rozprášených východně od něj.

300/350mm - V dalekohledu se NGC 1817 přemění na volnou spršku 75 hvězd. Jasnější členové, hvězdy 9.5-10mag leží v nápadném hvězdném řetězci. V západním poli jakoby nebylo hvězd, naopak východně se to jimi jen hemží. S nedalekou otevřenou hvězdokupou NGC 1807 může trochu připomínat dvojitou otevřenou hvězdokupu v Perseovi.

400/500mm - 17,5" (2/11/96): velká, kulatá skupina přibližně 100 hvězd o průměru 15'. Tři nejjasnější hvězdy 8/9. magnitudy leží na západní straně. Toto trio je součástí 7' oblouku 15 hvězd protáhlých S-Z, který ostře vymezuje přední stranu skupiny. Skupina je poměrně dobře oddělená s výjimkou východní strany, která se slévá s obecnou hustotou pole. Asi 5' SZ od výše popsaného tria je nerovný dvojhvězdný systém h3269 = 8,6/10,6 při 20", i když se jeví oddělený od hlavní skupiny. 25' JJZ je jasná, nápadná skupina NGC 1807, která má křížový tvar.

300/350mm - 100x: Drsná, nepravidelně rozmístěna spousta 65 hvězd zabírajících 13'x10'SV-JZ plochu. Obsahuje tucet 9,5-12mag hvězd, z nichž většina tvoří "V", s hvězdou 10,5mag na jeho špičce. Jižní křídlo je orientované V-Z a je dobře definovatelné, západní se rozšiřuje severně k mírné koncentraci slabých hvězd. Oblast uvnitř je chudá, ale houstne směrem k hvězdě 9,5mag ležící za ústím "V".

400/500mm - 18" (11/18/06): při zvětšení 115x se toto pole Mléčné dráhy jeví jako jasná, velká, rozptýlená skupina zahrnující několik desítek hvězd o magnitudě 10-11. Nejvýraznější je poměrně bohatý 5' řetězec hvězd o magnitudě 10 až 13 orientovaný S-J. Zbytek skupiny je rozptýlený a rozprostírá se východním a jihovýchodním směrem o velikosti ~10'.

• a - PGC 16867; 16m0
• b - PGC 16866; 16m2
• c - PGC 16863; 17m9
• d - PGC 16871; 17m5

400/500mm - 50 cm, 250×, LM 6m5+ rychlý pohled odhalí členy a) a b) jako nápadné galaxie, které lze vidět přímým viděním jako malé rozptýlené oblasti; d), jako třetí nejjasnější galaxii, lze pozorovat jen bočním viděním a zdá se být mírně rozptýlená; c) lze při malém zvětšení jen tušit.

600/800mm - 68 cm, 586×, LM 6m5+ Neobvykle rozložená skupina; a) a b) lze vidět přímo jako stejně jasná plochá zjasnění ve vzdálenosti 0,5'; d) lze bez problémů vidět bočním viděním, místy je dokonce vidět přímo jako malá rozptýlená oblast; c) je přímo spojena s hvězdou 14mag, při zvětšení 419× ji lze pouze tušit jako jemnou čáru, při větším zvětšení je vidět jemný výhonek SZ od hvězdy ve směru JZ, ten je viditelný i ve směru SV, ale kratší a slabší, bočním viděním je galaxie vnímána jako čára probíhající zcela podél hvězdy na 0,5'.

400/500mm - 200x, [OIII] filtr, 6m4 Při zvětšení 200x (pupila 2mm) a [OIII] je Baade 1 překvapivě jasná. Většina Abell-PN je určitě obtížnější! Slabý povrch bez struktur lze držet nepřímo, ale jeho velikost je obtížné posoudit.

900/1200mm - IC 349 je reflexní uzel jen 36" JJV od Merope. Použili jsme 813x a pečlivě jsme Merope umístili sotva za severní okraj pole. Orientaci bylo snadné posoudit podle dvou hvězd 15mag 1,8' S a 1,8' JJZ od Merope a protáhlá záře spadala mezi difrakční kříže. Navzdory oslnění od Merope, které pozorování značně ztěžovalo, mě překvapilo, že tato malá reflexní mlhovina byla poměrně jasná a protáhlá (zhruba směřovala jižně od Merope) s rovnějším západním okrajem o velikosti snad 20"x10".

300/350mm - středně světlá, malá, téměř kulatá, malé světlé jádro. Tvoří dvojici s NGC 1588 1' V. NGC 1589 leží 12' S. Nachází se uprostřed mezi 44 a 45 Tauri.

400/500mm - poměrně jasná, středně velká, mírně protáhlá JZ-SV, 1,2'x1,0', dobře koncentrovaná s velmi jasným jádrem a hvězdným jádérkem. Tvoří těsný pár s NGC 1588 0,9' V. V trojici s NGC 1589 12' N. NGC 1587 je nejjasnějším členem skupiny galaxií LGG 117 (z = .012).

400/500mm - slabá, malá, oválná JJZ-SSV. Jedná se o kontaktní pár s NGC 1410 - jen 14" mezi středy. Při vysokém zvětšení se jeví slabá, malá, kulatá, malé jasné jádro. NGC 1410 je jen 15" SV ve společném halo. Nachází se na hranici Eridanu.

600/800mm - 24" (12/1/16): při 225x; poměrně slabá, poměrně malá, kulatá, velmi malé jasné jádro. IC 331 leží 2,6' V od hvězdy 8,3 mag HD 21926 a je třetí v triu s IC 329 (2' ZJZ od jasné hvězdy) a IC 330. Je mírně jasnější a větší než IC 329. I když žádná z těchto galaxií není jasná, uspořádání s jasnou hvězdou je nápadné.

400/500mm - (11/10/96): Hindova proměnná (reflexní) mlhovina, osvětlená hvězdou T Tauri (9-13). Při zvětšení 100x a 140x (bez filtru) byl velmi podezřelý extrémně slabý zákal na západní nebo ZJZ straně T Tauri (9. mag) ve směru hvězdy 14. mag západně nebo mírně jižně (tato hvězda je v poloze NGC 1554 = "Struveho ztracená mlhovina"). Při zvětšení 100x nebyly v mlhovině vidět žádné detaily (nevypadala jako oblouk), ale náčrtek pořízený při zvětšení 100x přesně odpovídal orientaci mlhoviny vzhledem k T Tauri. Při zvětšení 220x nebyla mlhovina viditelná a za T Tauri nebyla zaznamenána žádná mlhovina.

600/800mm - (1/12/13): 200x, bez filtru, byla Hindova proměnná mlhovina ihned vidět jako velmi slabá, poměrně malá, protáhlá mlhovina, dlouhá zhruba 40" a mírně zakřivená nebo vykloněná k západu. Proměnná reflexní mlhovina se zdála být nerovnoměrně osvětlená, i když byla příliš slabá na to, abychom viděli nějaké konkrétní detaily. Tuto známou mlhovinu osvětluje T Tauri (10-10,5 mag), jen 35" východně. T Tauri je dokonale kolineární s hvězdou HD 27560 8,4 mag 5,6' JZ a hvězdou 12 mag 4,7' JZ. Mlhovina se pravděpodobně zjasnila od pozorování v roce 1996 mým 17,5" přístrojem.

900/1200mm - (10/29/19): při 375x byla tato proměnná mlhovina okamžitě spatřena jako rozptýlená, protáhlá skvrna západně od T Tauri. Dalekohled se však ve větru třásl a viditelnost byla špatná, takže chyběly detaily.

200/250mm - 8" (10/4/80): velká, slabá, velmi protáhlá slza ve tvaru nebulosity, která se táhne na jihozápad od Merope. Má ostřejší okraj na východní straně. Nejlepší pohled pomocí Rich Field Adapteru při zvětšení 37x-50x.

400/500mm - 18" (1/26/11): při zvětšení 73x (bez filtru) byla Merope Nebula okamžitě viditelná jako obrovský klínovitý nebo kometovitý zář, s Merope poblíž ohniska na severovýchodním konci a mlhovina se rozprostírající převážně na jih a západ. Nejvýraznější rys mlhoviny je dobře vymezený a přibližně východní okraj orientovaný sever-jih, který směřuje na jih od Merope, prochází 1' dvojicí hvězd 10/11 magnitudy a také 1' dvojicí hvězd 10/12.5 magnitudy. Mlhovina lze sledovat přibližně 20' podél této strany. Na západní straně Merope je okraj méně vymezený, ale přibližně směřuje na jihozápad po dobu ~20'. Jižní hranice je také méně vymezená, ale je přibližně orientována SZ-JV a téměř sahá téměř tak daleko jako hvězda 9. magnitudy HD 23326.

600/800mm - 24" (12/28/16): při zvětšení 124x (bez filtru) byla obrovská Merope Nebula snadno viditelná, přibližně se rozkládající ve tvaru klínu nebo trojúhelníku o velikosti 20' s hvězdou 4.2 magnitudy Merope blízko severovýchodního vrcholu. Nejvíce vymezený okraj je jasně východní strana, která se táhne sever-jih. Okraj prochází blízko řetězce 7 hvězd orientovaných NNW-SSE, včetně dvou hvězd 10. magnitudy a téměř dosahuje hvězdy 8.1 magnitudy HD 23512, která je 20' JZ od Merope. Těsně před dosažením této hvězdy se mlhovina jasně ohýbá na západ a rozprostírá se přibližně 20' směrem na severozápad, prochází severně od hvězdy 9.0 magnitudy HD 23326, i když hranice je mírně méně vymezená. V tomto bodě lze okraje mlhoviny sledovat zpět na východ nebo VSV zpět k Merope, i když okraj zde je nejméně vymezený. Povrchová jasnost interiéru je nepravidelná s některými mírně jasnějšími skvrnami a slabšími oblastmi.

400/500mm - nápadná podskupina dvou desítek hvězd uvnitř NGC 1746 na JZ straně. Poměrně velký oválný obrys orientovaný SZ-JV, uprostřed prázdný. Obsahuje pěknou dvojhvězdu 9,1/9,1 ve 20". NGC 1758 je blízko SV (i když s ní pravděpodobně fyzicky nesouvisí). Moderní katalogy vztahují NGC 1746 k celé hvězdokupě (viz popis), ačkoli NGC 1750 (od Williama Herschela) a NGC 1746 (od d'Arresta) jsou buď totožné, nebo jen části téže hvězdokupy.

300/350mm - 13" skupina slabších hvězd, přímo na JV od otevřeného shluku NGC 1746.