Tato nádherná mlhovina je pravděpodobně nejoblíbenějším cílem pozorovatelů vzdáleného vesmíru, ať už jde o začátečníky nebo o pokročilé astronomy-amatéry. Ve svém dalekohledu si ji sice Galileo nevšiml, ale v té době, někdy mezi lety 1610 až 1611 padla do pozornosti Nicholasi Peirescovi, jehož pozorovací záznam později následovaly pozorování Cysatusa z roku 1618. První podrobněji nákresy, které obsahovaly i oblast Trapéz, vyhotovil v roce 1656 Christian Huygens. Charles Messier přiřadil mlhovině ve svém "kometárním katalogu" 4. března 1769 číslo 42. Oblast později pozoroval William i John Herschel. První úspěšná fotografie mlhoviny se podařila v roce 1880 Henrymu Draper, použitím 11-palcového refraktoru.

Velká mlhovina v Orionu je pouze nejjasnější a přední částí rozsáhlého komplexu plynové prachové hmoty a neutrálního vodíku se stopami mnoha dalších molekul, který pokrývá většinu této oblasti. Celý tento útvar temných a jasných mlhovin, hvězd a neviditelných objektů začíná někde u Rigelu ve vzdálenosti asi 900 světelných let od Slunce a koncí až při samotné M42, vzdálené zhruba 1 340 světelných let. Nacházejí se v ní horké O hvězdy, proměnné hvězdy typu T Tauri, mnohé infračervené objekty jako chladný Becklinov-Neugebauer objekt (vznikající protohvězda) či Kleinmanova-Joachimu Löwovi mlhovina (kolabující mrak) a rodící se hvězdy. Do komplexu patří v podstatě všechno, co v této oblasti můžeme dalekohledem vidět: NGC 1973, 1975, 1977, 1980, 1982, M43, M78, IC 434, B33 apod.

Mlhovina pochopitelně nevydává vlastní světlo, ale osvětlují ji horké hvězdy Trapézu. Hlavně ta nejjasnější složka je tak horká, že její ultrafialové fotony ohřívají okolní vodík na teplotu několik tisíc stupňů, který pak sám svítí. A proč je na fotografiích červená? Vodík totiž svítí především v spektrální čáře H-alfa, která se nachází v červené oblasti spektra, na vlnové délce 656.3 nanometru. Podobně je tomu tak například u Rozety, Laguny či Orlí mlhoviny. Za samotnou M42 se nachází rozsáhlý temný molekulový oblak, ve kterém stále vznikají nové hvězdy. Ty nejmladší mají pouze 100 000 let, zrod dalších probíhá i v současnosti. Vždyť ne nadarmo se mlhovina označuje za kolébku hvězd.

Velká mlhovina v Orionu zabírá na obloze asi jeden stupeň a je nejkrásnějším příkladem emisní mlhoviny viditelné z Evropy. V triedru 10 × 50 je její nejjasnější částí úsek, do kterého se ze severu zařezává nápadný tmavý záliv nazývaný Sinus Magnus, ale viditelné jsou i slabší okrajové partie. V mlhovině je zřetelné množství dalších detailů, včetně úzkého výběžku z východní strany, směrem k jižně položené ι Orionis. Celkový tvar mlhoviny může připomínat letícího netopýra. V malém dalekohledu jsou jeho hlava a zobák oddělené od zbytku těla tmavou linií, oko netopýra vyznačuje hvězda 10. magnitudy. Trapéz je pozorován v centrální části a θ2 Orionis je umístěna blízko hlavního, jihovýchodního křídla.

Fotografie nahoře je upravena zhruba do podoby, jak zhruba vypadá M42 ve větším dalekohledu (400mm) a na excelentní obloze. Za takových podmínek je v určitých partiích M42 vizuálně patrný červený nádech. Velká mlhovina v Orionu je pravděpodobně jedinou mlhovinou na obloze, kde je okem možné spatřit červenou barvu. Celý komplex mlhovin se pochopitelně u velkého dalekohledu celý nevejde do zorného pole.

200/250mm - 75x: Během dobré noci, dva oblouky mlhoviny podobné křídlům se točí ze severního rozhraní celou cestu na jih, kde splývají v difúzní hromadě vírů míchaných s tmavými pruhy. Celý komplex pokrývá jeden stupeň. Zářící hvězdy trapézy a jasný oblak mlhoviny, ve kterém jsou umístěny je z většiny obklopen tmavými trhlinami prázdnoty. M43 je jasný oblouk mlhoviny, oddělený na severu od hlavní části M42 tmavým pásem.

300/350mm - 100x: Tento nádherný objekt je působivý při každém zvětšení! Nejjasnější část je ozdobena čtyřmi jasnými a dvěma slabšími hvězdami Trapézu. Jeho severní hranice je označena velkou tmavou trhlinou - rozsáhlým zálivem temnoty - populární nazvaným "rybí ústa" nebo Sinus Magnus, který se připojuje do dalšího tmavého pásu hmoty oddělujícího M42 od M43. Dva široké jasné mlhovinový oblouky se točí ze zálivu směrem na jih. Západní z nich má purpurový nebo růžový odstín. Část mlhoviny jižně od Trapézu je extrémně jasná a značně skvrnitá. Přes filtry UHC nebo O-III se východní a západní části M42 rozšíří a odhalí delikátní, mlhavé krajkový pásky míchané s tmavými místy. Jižní část M42, mezi dvěma oblouky, postupně bledne jižním směrem.

400/500mm - 17,5" (10/12/85): nejlepší emisní mlhovina na severní obloze, fantastický pohled za všech podmínek, jasné zbarvené křídla se táhnou na východ a jih. Pozoruhodná struktura je obtížná popsat, ale zahrnuje zálivy, vlákna, uzly, mlhovité hvězdy a obrovskou vnější smyčku. Jsou viditelné určité barvy, včetně světle zelené a růžové. Vyznačuje se Trapezem, které obsahuje šest hvězd a zdá se být umístěno v temném prohloubení. Jasné části kolem Thety pravděpodobně mají nejvyšší povrchový jas ze všech HII oblastí na obloze s "elektrickým" vzhledem. Temné pruhy a temná klínovitá oblast = "rybí ústa" pronikají na severovýchodní straně. Použitím H-Beta filtru se mlhovina výrazně zeslabuje, ale na západní straně je jedno vnější křídlo nebo smyčka (orientovaná SZ-JV), která se s filtrem zřejmě zvýrazňuje!

900/1200mm - 48" (4/1/11): Trapezium bylo prvním objektem, který jsem pozoroval, když se obloha ještě stmívala. Hvězda "H" (objevená Barnardem v roce 1888 s dalekohledem Lick 36") byla snadno viditelná bez odkazu na mapu, i když jsem zřejmě přehlédl hvězdu "G" uvnitř Trapezia a slabšího společníka "H" ve vzdálenosti 1,3". Složka "E" byla poprvé viděna s živě oranžovou barvou! Kromě toho, na sever od páru A-E je slabá dvojhvězda poblíž okraje tmavšího středního prostoru obsahujícího Trapezium. Na opačné straně (JV) od Trapezia (na okraji vnitřního prostoru) jsou široké dvojhvězdy (~20") orientované V-Z s možná třetí extrémně obtížnou hvězdou mezi nimi a trochu dále na východ. Ačkoli jsem si neudělal poznámky ani se nesnažil nakreslit hlavní rysy M42, bylo zde několik slabých růžových nebo červených hvězd roztroušených v záři mlhoviny!