Otevřená hvězdokupa známá také pod názvem "Kuřátka" či "Sedm nebeských sester". Možná nejkrásnější otevřená hvězdokupa na celé obloze - je jedno zda se na ni díváme pouhým okem, triedrem či dalekohledem. I během průměrných pozorovacích podmínek ve městech při úplňku Měsíce bychom měli v Plejádách na první pohled pouhým okem rozlišit šest hvězd. Nejjasnější z nich je modrobílý obr Alcyone (η Tau - 2,87mag), potom následuje Atlas (27 Tau - 3,63mag), Electra (17 Tau - 3,7mag), Maia (20 Tau - 3,87mag), Merope ( 23 Tau - 4,18mag) a taygeta (19 Tau - 4,3 m). Pokud se naskytne tmavá průzračná noc, měli bychom bez problémů spatřit ještě Pleione (28 Tau - 5,9mag), Celaeno (16 Tau - 5,46mag) a Sterope I (21 Tau - 5,76mag). V závislosti na bystrosti zraku a atmosférických podmínkách je v dosahu ještě dalších sedm hvězd, přičemž z odlehlých končin bychom jich mohli napočítat až kolem 20. Devět nejjasnějších hvězd je soustředěno na ploše jednoho stupně, ale další hvězdy skupiny můžeme najít ještě o stupeň dál. Vhodné je pozorovat triedrem případně dalekohledem, přičemž je třeba použít okulár s velmi malým zvětšením a širokým zorným polem, abychom zahlédli celou skupinu. Odhaduje se, že celkově hvězdokupa obsahuje 400-500 hvězd, přičemž 200 z nich můžeme rozpoznat středním amatérským dalekohledem.

Plejády, se středem vzdáleným asi 444 světelných let, jsou čtvrtou nejbližší otevřenou hvězdokupou k naší Sluneční soustavě. Její nejjasnější hvězdy jsou všechny mladí, horcí, modrobílí obři absolutní magnitudy od -1,5 po -2,5 (červení obři zcela chybí, ale naopak byli objeveni hnědí trpaslíci s malou hmotností). Tak například nejjasnější hvězda Alcyone zdánlivé jasnosti 2,87mag má absolutní magnitudu -2,7. Prach, který tak esteticky odráží modré světlo těchto hvězd, ve skutečnosti s hvězdokupou vůbec nesouvisí. Plejády jsou staré 100 milionů let a vykazují dlouhý pohyb směřující ven z mezihvězdného plynu a prachu, ze kterého byly zrozené. V současnosti procházejí okrajem temného prachového komplexu v Býku. Není náhoda, že na barevných fotografiích reflexní mlhoviny vypadají modré jako samotné hvězdy. Modré světlo je rozptylované lépe než červené, proto je záře hvězd Plejád na prachu reflexní mlhoviny dobře vidět.

Nejjasnější členové kupy ve tvaru jakési "naběračky" dominují pozadí slabších hvězd už v triedru nebo malém dalekohledu. Kupa obsahuje řadu atraktivních dvojhvězd. Zvláštní řetězec hvězd 7-8mag začíná u dvojhvězdě Struve 450 a pokračuje hned jižně k hvězdě Alcyone a východně k hvězdě Merope, pak směřuje nejprve jižně a potom jihovýchodně. Alcyone má ve svém bezprostředním sousedství tři slabší hvězdy, čímž vytváří pěknou čtyřhvězdu. Atlas vytváří s Pleione širokou dvojhvězdu. Další známou je Asterope - nebo Sterope I a Sterope II, kterou volné oko sice nerozliší, ale už triedr ji zobrazí jako široký pár. Reflexní mlhoviny zahalující hvězdy "naběračky" jsou nejjasnější a nejsnáze pozorovatelné kolem hvězdy Merope, kde mají i označení NGC 1435 (Tempel nebula). Kolem této hvězdy se během vynikajících pozorovacích podmínek mohou blýsknout už v triedru 10 × 50. Mlhovina vypadá jako světlá šmouha, která se táhne do vzdálenosti asi deseti úhlových minut a mírně vystupuje nad jas okolní oblohy. V dalekohledu s průměrem objektivu kolem 200mm a při malém zvětšení můžeme odhalit slabý závoj mlhoviny kolem dalších dvou z jasnějších hvězd. Přestože se jedná o reflexní mlhoviny, tak pomůže i filtr O-III, i když pravda, že zastíní její slabší vnější části.

Myzer: Malou inspiraci možná najdete v následujících řádcích, z jednoho pozorování koncem léta během velmi kvalitních podmínek: Hodinu před koncem astronomické noci jsem se rozhodl zjistit, kolik hvězd asi uvidím pouhým okem v Plejádách, které se již nacházely dost vysoko nad obzorem (50 stupňů ). Není to sice mým zvykem, ale tentokrát jsem udělal výjimku a začal všechno zakreslovat. Na papír jsem přenesl šest hlavních nejjasnějších hvězd nápadné hvězdokupy (Alcyone, Merope, Atlas, Maia, Electra, taygeta) a začal se konečně soustředěně dívat. Dalších pět hvězd (Pleione, CELEANO, Asterope, 18 Tau, HD 23753) bylo celkem lehkých, protože nejslabší z nich má 5,76mag. Ostatní hvězdy přibývaly už jen postupně, protože nebyly vidět stabilně a pouze občas problikávaly. Proto jsem jim věnoval hodně času, s cílem zakreslit je na správném místě a vyhnout se chybám. Výsledek byl více než nečekaný - napočítal jsem až sedmnáct hvězd! Zkouška správnosti však následovala až o den později, když jsem si náčrt porovnával s programem Sky Charts. Vše bylo zpečetěno, poloha hvězd jednoznačně seděla se skutečností. Nejslabší zachycena hvězda (SAO 76264) má vizuální jasnost 6,96mag. Shodou okolností je to i hvězda s nízkým barevným indexem spektrálního typu A, tedy velmi vhodná pro určování MHV.