Jeden z dominantních objektů jižní oblohy, který byl spolu s Malým Magellanovým mrakem v Tukan objeven a popsán účastníky Magellanově výpravy v roce 1519. Oba nesou název Ferdinanda Magellan, portugalského velitele španělské výpravy, po kterém jejich pojmenoval jeho zapisovatel, kronikář a průvodce Antonio Pigafetta av jehož deníku se záznamy pozorování během první cesty kolem světa našli. Mraky však již byly známy dávno před tím: například v Polynésii se nazývaly mraky Mahu a známý arabský pozorovatel Al Sufi zase větší z nich nazýval Bílý Býk. Mraky jsou našimi nepravidelnými malými doprovodnými galaxiemi, které s tou naší tvoří trojitý systém vázán gravitací. Jsou součástí Místní skupiny galaxií.

V době kdy se oba mraky nacházejí výše nad obzorem, uvidíme je jako dva jasné bílé obláčky, jakoby odtržené od pásu Mléčné dráhy. Obyčejně jejich nepresvieti ani měsíční světlo. Velký Magellanův mrak (LMC) se volnému oku jeví jako oválný až esovitý v délce osmi stupňů, s nenápadným namodralým odstínem a s hlavní osou kolmou na rovinu Galaxie směrem ke gama Volantis. Jeho hlavním rysem je 5 x 1 stupňů velká příčka podobné jasnosti jako Oblak v štít, který směrem k okraji mimořádně bledne (samotný oblak má jasnost asi jako Mléčná cesta v Jednorožci). V dalekohledech můžeme pozorovat objekty všech druhů: některé hvězdy, hvězdokupy a mlhoviny. Celkově devět hvězd přesahuje hranici 10. magnitudy, stupeň na sever od východního konce příčky zase leží v komplexu 30 Doradus pozoruhodná plynová mlhovina Tarantule (NGC 2070). V jejím těsném sousedství můžeme dalekohledem pozorovat kulovou hvězdokupu NGC 2100, která dosahuje jasnost 9,6m. Nápadným útvarem je především NGC 1910, koncentrovaná skupinka desítek hvězd, jejíž součástí je i veleobr S Doradus, mimořádně svítivá hvězda. Na druhém konci LMC se zase může stát zajímavým komplex hvězdného oblaku a H-II oblastí: NGC 1761-63.

LMC je prototypem galaxií nepravidelného typu Ir I. Má velmi složitou strukturu, ve středu velký a jasný podlouhlý útvar připomínající příčku galaxií typu SB. Některé výzkumy dokonce naznačují, že LMC by mohl být pekuliárnou spirálovou galaxií typu Sc s deformovanými spirálovými rameny. Na fotografiích s dlouhou expozicí se ukazují i ​​jeho slabší okrajové části. Od Země je vzdálen 180 000 světelných let, nachází se tedy zhruba desetkrát blíže než Velká mlhovina v Andromedě. Jeho skutečný průměr se pohybuje v rozmezí 33-42 tisíc ly a jeho absolutní magnituda je -18,1. Sestává většinou z objektů mladé populace I, v mnohem vyšší míře než spirální ramena naší Galaxie. Identifikovalo se v něm okolo 5 000 nadobro s vysokou svítivost, mezi nimi nejjasnější známé hvězdy převyšující miliónnásobne svítivost Slunce. V LMC je známých přes 2 000 proměnných hvězd různých typů, přes 1 600 otevřených hvězdokup, velký počet rozsáhlých hvězdných asociací, přes 500 oblastí H-II ionizovaného vodíku, emisní a tmavé mraky mezihvězdné hmoty, kulové hvězdokupy a další objekty hvězdné populace II. Kromě normálních otevřených a kulových hvězdokup v něm byly objeveny modré kulové hvězdokupy, které se v naší Galaxii zřejmě nevyskytují. Tvarem jsou podobné otevřená hvězdokupa, ale svým složení spíše připomínají otevřené hvězdokupy. V LMC bylo pozorováno již mnoho nov a v roce 1987 jasná supernova.

Protože magellanovy oblaky jsou k nám 10krát blíže než Velká mlhovina v Andromedě, jejich výzkum je významný zejména z hlediska poznání jednotlivých soustav. Jejich jednotlivé objekty lze zkoumat do takových podrobností jako objekty Galaxie, navíc tyto mraky jsou od nás přiměřeně vzdáleny, takže je na rozdíl od naší Galaxie lze pozorovat celé. Například pomocí 4-metrového dalekohledu na observatoři Cerro Tololo Inter-American Observatory v Chile lze magellanovy oblaky zkoumat tak podrobně, jak by se dala zkoumat Velká mlhovina v Andromedě až 40-metrovým dalekohledem.

Vzdálenost mezi LMC a SMC je přibližně 70 000 tisíc světelných let. Magellanovy oblaky tvoří těsnou dvojici galaxií, která je ve vzájemné interakci. Obě jsou satelity naší Galaxie a tvoří s ní trojitou skupinu galaxií. Tato trojice je podle některých teorií jádrem hypergalaxie obklopeným větším počtem blízkých trpasličích eliptických galaxií. Z rádiových zdrojů vyplývá, že oba mraky mají společný obal neutrálního vodíku. Fotometrie Mléčné cesty současně naznačuje, že mraky jsou spojeny i s naší Galaxií "mostem" sestávajícím z vodíku a hvězd. Tento náznak v roce 1973 podepřeli rádiové pozorování neutrálního vodíku, kterým se dokázala existence tzv. Magellanova proudu směřujícího do Magellanových mraků z naší Galaxie. Je pravděpodobné, že mraky obíhají kolem společného těžiště a spolu i kolem naší Galaxie.